Trable se svobodou

Leckdo řekne, že definovat svobodu je hračka. Tak třeba svoboda je, když mohu jít, kam chci, mluvit, jak mi zobák narost, a vůbec si dělat, co se mi zamane. 

Taková bohémská svoboda – svoboda tuláka - je zajisté opojná a moc bych za to nedal, že většina z nás po ní čas od času zatouží. Je ideálem svobody. Žije-li někdo takto bezstarostným způsobem, řekneme o něm, že je svobodomyslný, někdy možná i lehkovážný, člověk.

Žít životem tuláka znamená vzdát se mnoha věcí a požitků, které „korumpují“ ty ostatní. Takový člověk nezřídka zjišťuje, že se musí vzdát všech svých potřeb a že je musí obětovat na oltář absolutní svobody. Postupně se z něj stane asketa. V honbě za svobodou si odepře vše a vnějšímu pozorovateli se bude dost paradoxně jevit jako někdo, kdo se dobrovolně uzavřel do vlastního přísného žaláře.

Ne každý svobodomyslný člověk skončí jako asketa. Mnoho lidí si naopak dopřává všechno, co jim život nabízí. Jako hédonisté začnou spatřovat cíl naplnění svobody v konzumaci nejrůznějších požitků. Asketovou optikou je však požitkář někdo, kdo je, podobně jako zvíře, vlečen svými instinkty a pudy, neoplývá (programově?) dostatečnou vůlí, a proto se jim nedokáže vzepřít. Téměř se zdá, jako by i tato cesta ke svobodě končila v zotročení – tentokrát vlastními neovladatelnými choutkami a potřebami. Zatímco asketa se vzdává svých potřeb a v posilování vůle hledá důkaz své svobodné existence, požitkář dělá ze stejného důvodu pravý opak.

Jaký je tedy dnešní ideál svobody? Na první pohled se může zdát, že máme blízko k ideálu svobody jakožto poživačné touhy po vnějších požitcích. Není to však jen klamný dojem, utvářený více reklamními spoty, než každodenní realitou? Není každá taková svoboda nejprve vykoupena dobrovolnou askezí? Tomu, že asketický ideál má pro mnoho lidí i dnes značnou přitažlivost, nasvědčuje mimo jiné i rostoucí obliba extrémních sportovních disciplín a výkonů. A jestliže jsem se již dotkl reklamy, nepřipomíná koneckonců jedno z jejích klišé, „alfa-spotřebitel“ odjíždějící ve svém novém voze vstříc divočině, indického mnicha odcházejícího meditovat do hor?

Dnešní člověk tak v sobě, zdá se, spojuje obě výše popsané polohy touhy po svobodě – asketu i požitkáře, přičemž však obě v určitém smyslu zrazuje. Společnost ho nutí vzývat poživačnou stránku svobody a zároveň žít až asketickým způsobem života. Míjí se tím jak s ideálem spočívajícím v překonání instinktů a tužeb skrze posilování vůle, tak s ideálem nespoutaného života zbaveného veškerých otěží. Svoboda je pro něj často jen budoucí potencialita, kterou je ovšem třeba si nejdřív zasloužit notnou dávkou odříkání. Její chápání je obvykle zúženo na volbu z maximálního počtu možností a jen velmi málo, nebo vůbec jde o to, co všechno je třeba cestou k takové neomezené svobodě volby obětovat.

Kritériem svobody v silném smyslu však sotva může být, kolik věcí si můžeme pořídit, z kolika vzorů, značek, barev, tvarů a typů výrobků můžeme vybírat, ani například to, že můžeme neomezeně překračovat hranice.  Všechny tyto dílčí svobody jsou příjemným doplňkem, avšak samy o sobě nesvědčí o tom, v jak svobodném prostředí žijeme. Nelze říci, že tak jako raci v potoce signalizují čistotu vody, je přítomnost takovýchto marginálních svobod nesporným znakem svobodné společnosti. Přehnaný důraz na druhotné svobody může navíc přehlušit nedostatečnost svobody v silném smyslu, anebo může dokonce sám nabýt podoby svobodu omezujícího imperativu: když můžeš, tak musíš!

Dost možná svoboda netkví ani tak v objektivním výčtu našich možností a v jejich rozšiřování, nýbrž daleko spíše v subjektivním stavu mysli. První československý prezident Tomáš Garigue Masaryk v návaznosti na německý idealismus používal v souvislosti se svobodou pojem poznaná nutnost. Pod tímto tajemným termínem se skrývá myšlenka, že svobodný člověk koneckonců musí sledovat cosi jako svůj vnitřní mravní kompas, který většina z nás přibližně ztotožňuje s naším svědomím. Masaryk tak chápal svobodu jako stav, kdy člověk přijme („pozná“) tento svůj vnitřní kompas a navenek jedná v souladu s ním. Měřítkem svobodné společnosti by potom byla společnost, která svým členům v takovém jednání nebrání a která se zároveň v nejvyšší možné míře sama řídí principy individuálního svědomí (poznané nutnosti). Lakonicky řečeno, svobodným členem společnosti ve smyslu  konceptu poznané nutnosti by byl ten, kdo může, co musí.

Výše naznačenou definici „silné“ svobody lze v souladu s dříve napsaným rozšířit následovně: svobodní jsme tenkrát, když můžeme, co musíme, a nemusíme, co můžeme. Aniž by nám hrozila jakákoli újma, můžeme následovat svůj vnitřní mravní kompas – masarykovskou poznanou nutnost – to je však také jediná nutnost, jediný imperativ, kterým jsme vázáni. Zároveň možnosti, které se nám nabízejí, jsou skutečnými možnostmi rozšiřujícími svobodný prostor jen potud, pokud je nám dána také možnost je odmítnout. Zpozornět bychom proto měli vždy, když nám něco brání jednat v souladu s naším svědomím, stejně jako tehdy, když pod závojem zdánlivého rozšiřování svobody se ve skutečnosti skrývá nějaký nepřiznaný a na první pohled obtížně rozpoznatelný imperativ (příkaz).

Jak dalece a zda vůbec shora popsanému konceptu svobody současná (nejen česká) společnost vyhovuje, ponechám již na úsudku každého čtenáře.